Zrození Future Memory Lab
Lucie Králová
Když jsem pracovala v letech 2016–2022 na svém filmu Kaprkód, netradiční dokumentární opeře založené na amatérských filmech Jana Kapra, našeho nejplodnějšího skladatele propagandistické hudby, ale i progresivního inovátora, experimentátora a později zakázaného autora vymazaného z oficiální paměti, hledala jsem inspiraci napříč uměleckými obory, ve švech mezi žánry. Vytvářeli jsme totiž prototyp a podobně jako Jan Kapr hledal nový hudební jazyk, zkoušeli jsme cesty jak dnes vyprávět příběh, který zároveň potřebujeme rozbít (má lidský život příběh?), pohybovali jsme se na pomezí nové opery, avantgardních filmových postupů, experimentu, zpívaných rekonstrukcí, voicebandu, performance. Právě v těchto mezisvětech jsme mohli testovat jazyk filmu – autonomii Kaprova archivu, jeho svébytnou, nezáměrnou kvalitu, imaginativní sílu obrazů, které dokážou uchovávat živé i po jejich smrti. Montáž filmu, podobně jako Kaprova hudba, oscilovala od pečlivě připravených kompozic k živelným, iracionálním proudům. Byl to náročný proces, který nás smýkal skoro dva roky v chaosu, z nějž se místy rodil řád, který bylo nutno zbavit přílišné kontroly a schematičnosti a vdechnout mu život. Vyvstávala zásadní otázka – jak poznat co je v archivu významné ? I další podivné otázky, s nimiž jsme se museli ve střižně vypořádat: Jak nechat zrodit postavu, která je už 30 let mrtvá? Jak pracovat s jejím vývojem? Jak můžeme nechat Kapra ve filmu procházet různými životními etapami od dětství, přes mládí a dospělost a jak ho nechat stárnout, když archivy, které si natáčel (a kde byl často i sám vidět) ho ukazují pouze věku mezi 45 – 60 lety a žádný jiný záznam už neexistuje? Jak nechat Kapra ve filmu umřít? Co ukázat po smrti? Jak uchopit filmem dramatický příběh Kaprova života s jeho fatálními zvraty (v 16 letech se s Kaprem utrhly kruhy, málem zemřel a místo dráhy sportovce si vybral hudbu), aby působil na diváky podobně jako v hraném filmu, ale zároveň pracovat s tím co je „skutečné“? Jak pracovat s emocemi? Čelili jsme i etickým otázkám, neboť jsme se „zmocňovali“ soukromého rodinného archivu, který nám s důvěrou poskytla Kaprova dcera. Archivu, který byl pořizován za zcela jiným účelem, tak jako tisíce dalších rodinných archivů – tedy zachytit momenty štětí, radosti, momenty hodné záznamu, momenty které mají zůstat v paměti. Situace, které z paměti mají mizet obvykle amatéři na své kamery nezachycují. Nevidíme proto nic z Kaprova rozvodu ani to, že nechal svého postiženého syna umístit do ústavní péče a své dceři z druhého manželství zapřel jeho existenci. Je etické ukazovat jen to „dobré“ z života portrétované postavy? Je etické ukazovat její/ jeho lidská, morální selhání? Jak filmem sdělovat to podstatné, co v archivu nevidíme?
Uvítala bych tehdy možnost svobodně koncipovaného prostoru, inspirativní rezidence, kde bych mohla svůj proces tvorby filmu testovat a rozvíjet s lidmi, kteří se dobře orientují v současné found footage a archivní produkci, ve stovkách filmů pracujícím s archivními materiály, jejichž mnohdy opakovaně nadužívané zavedené postupy a klišé jsem nechtěla replikovat. Nenašla jsem ale takový prostor, který by naplňoval mé představy, protože zároveň moc nevěřím na mentoring filmových profesionálům s jejich radami a návody na festivalově úspěšné filmy. Absolvovala jsem takových filmových workshopů řadu, některé jako autorka, jiné jako lektorka. Zajímá mě víc film jako proces, jako výzkum možností filmového jazyka, které jsou nedozírné. Film je stále velmi mladé médium které ale používáme příliš často očekávatelným způsobem, se zavedenými principy. Myslím, že otázky spojené s procesem jeho vzniku je užitečné neustále ohledávat. Chtěla jsem vytvořit prostor, který bych si sama jako autorka přála.
Future Memory Lab proto koncipujeme jako otevřenou, svobodnou a nehierarchickou laboratoř, inspirativní místo, které nabízí tvůrcům napříč uměleckými obory i jejich producentům rozvíjet možnosti a potenciál svého filmu / instalace/ performance / divadla. Prostor pro imaginativní hru, radost z tvorby, intuitivní experimenty i analýzu a reflexi.
Miriam Ryndová
Moje cesta mi umožnila potkat výrazné režiséry, sales agenty, distributory, zástupce VoD platforem, zajímavé kreativní producenty z různých televizí, a inspirativní producentské osobnosti napříč celým filmovým industry. Snažila jsem se vždy zodpovědně propojit a představit různé druhy kreativních talentů tak, aby si navzájem přinesly odpovídající znalosti a případně i festivalové a distribuční úspěchy.
V rámci mých kurátorských i festivalových výběrů se snažím o trpělivou cestu pomalých odkrývání nových autorských vizí. Fascinují mne archivy, v neposlední řadě kvůli tomu, že poodhalují svět, který tu už byl přede mnou, před námi, ten nepřenosný pocit, který prožívám tady a teď, a přitom ponořená do komplexních světů a zážitků viděných očima někoho, kdo tu stál dávno přede mnou. Někoho, kdo svět před kamerou viděl a zažíval v úplně jiných vztazích k objektům, které zobrazuje. Společný je význam, který se autorovi podařilo zachovat a přenést časovou osou až ke mně, jedinečný je ten moment, který funguje někdy o poznání silněji i kvůli tomu, že já sama mám oproti autorovi možnost nahlédnout zpětně, jak situace na plátně dopadly, jak se na ně nabalovaly další a další momenty soukromé i společenské historie.
Paměťové instituce a muzea jsou pro mne místem objevování sebe, pochopení světa, ve kterém žijeme. Je pro mne důležité do něj nahlédnout a propojit jej s objevnou vizí, která jej přinese do procesu nové tvorby. Tak se zachovává kontinuita, kterou se potvrzuje život. Proto jsou archivy (nejen soukromé historie) pro mě důležité. Přinášejí často nenápadné příběhy, které ale v nově vznikajícím díle otevřou otázky hledání sebe samých.
V procesu, ve kterém znovu odkrytím vynikne ošklivost i opravdovost nebo ctnost, ve kterém se za zjednodušováním a klišé vynořuje lidská bytost. Pokud bude tento proces doprovázen vnímavými průvodci a inspirativními tvůrci, vznikne určitý druh krásy.
„Pocit, že nám někdo naslouchá a chápe nás, mění naší fyziologii, schopnost vyjádřit komplexní pocit a to, že druzí berou naše pocity na vědomí, aktivuje náš limbický systém a vytváří ‚aha‘ moment. Naopak, setkání se s mlčením a nepochopením, zabíjí duši.“ (Annie Ernaux: „Paměť dívky“)
Fascinuje mě, jak se soukromý život, všechna ta těla, pocity a myšlenky stanou tím co nazýváme archivem, promění se v obrazy, tedy v cosi srozumitelného a všeobecně platného, to jak se existence lidí z archivu beze zbytku rozpustí v myslích a životech druhých.