Voda vydlabává kámen

Dokumentární reflexivní film „Voda vydlabává kámen“ je ponořením do autorčina mikrokozmu emigrace, paměti a přátelství. Kateryna, pocházející ze Záporoží, ukrajinského města, které dlouho bylo pod vlivem ruské kultury, osciluje mezi minulostí a přítomností. Ztráta domova a nejistota ohledně budoucnosti ji vedou k rekapitulaci vzpomínek. Na základě osobních archivů se neustále vrací k Azovskému moři, večírkům s přáteli a pokouší se najít oporu ve fluiditě identity. Zároveň, jako emigrantka v Praze, prochází pocity odcizení a příspívá ke kulturnímu odboji v zahraničí. V bouřlivém moři velkých historických změn ji podporuje dlouholeté přátelství s Mašou, která pochází z Charkova, a Aničkou, jež je z moskvy. Morální dilemata proměňují film ve zkoumání metafyziky nenávisti a korelace mezi „osobním“ a „politickým“.

Film vznikl na základě mých osobních zkušeností s emigrací, ztrátou domova a bolestivým uvědoměním si, jak kulturní kolonizace formovala mou identitu. Jako někdo, kdo vyrostl v Záporoží, městě silně ovlivněném Ruskem, jsem až po vypuknutí války plně pochopil, jak velká část mého jazyka, světového názoru a představivosti nebyla skutečně moje. Když jsem se vrátila ke svým archivům, uvědomila jsem si, že nejde jen o soukromé vzpomínky, ale o sporné prostory, kde se protíná propaganda, nostalgie a identita. Tento film je mým aktem sebe-dekolonizace: znovu se podívat na svou minulost bez ideologických filtrů a hledat možnost smíření mezi bolestí a vitalitou. Zároveň však tento film není jen mým příběhem. Je to portrét přátelství, které překračuje národní a politické rozdíly, sdílený mikrokosmos, který odráží dnešní rozdělený svět. Prostřednictvím mého vztahu s Aničkou, rusko-emigrantkou, se ptáme, zda je možné být si blízcí, když naše vlasti stojí na opačných stranách války. Film neposkytuje snadné odpovědi, ale místo toho se ptá, zda je možné vytvořit prostor pro zranitelnost, hněv a něhu. Věřím, že kino může proměnit paměť v místo empatie a i v polarizovaném světě nám připomenout, že identitu neurčují státy ani historie, ale rozhodnutí, která činíme, abychom zůstali lidmi.